Jak jsem se předvedla
Manžel byl nejlepší řidič na světě. Ne že by si dovolil říkat to nahlas, ale choval se tak. Přestože řidičský průkaz dělal mnohem později než já. Kdykoli musel usednout na sedadlo spolujezdce, okamžitě se chytil za madlo nad okýnkem, zatnul pěst tak silně, že mu bělely klouby a bojácně syčel, kdykoli jsem provedla jakýkoli řidičský manévr.
Jako nadšený hráč fotbalu měl problémy s kotníky a koleny. Jakmile pojal myšlenku, že si půjde kopnout, bujaře vyrazil tam a zpátky mi ho kamarádi dovezli neb si vyvrátil kotník nebo vyhákl koleno.
A pak se jednou tyto dva světy protnuly.
Jednoho krásného pondělního rána bylo potřeba ho zase odvézt k doktorovi pro neschopenku neb si v neděli "skočil čutnout". Láskyplně jsem mu pomohla nasoukat se do auta, což nebylo vůbec snadné, neboť nohu nemohl vůbec v koleni ohnout. Vyrazili jsme. Celou cestu, celých 5 km jízdy, jsem poslouchala: "Proč jedeš tak pomalu.", "Uber, jedeš jak k ohni.", "Proč nebrzdíš?", "Proč už brzdíš?", "Uhni se mu víc ke kraji.", "Kam jedeš, vždyť spadnem do příkopu." .... atd.
No, nervy, stres, vražda na obzoru !!!
Když jsme konečně dorazili k závoře areálu, kde byla ordinace, byla jsem už vystresovaná těmi kydy a najela jsem si k závoře tak nešikovně, že jsme překáželi autu, které právě vyjíždělo z areálu ven.
Pomyslela jsem si: "Tak teď zírej! Když neumím jet dopředu, ukážu ti aspoň, jak umím couvat!" Zařadila jsem zpátečku, oroštovala to na plnej kbelík a narvala to do favorita, kterej mezitím přijel a stoupl si za nás.
Manžel opravdu zíral. Zpátky od doktora už nožku krásně ohnul a řídil sám. Ale už nikdy mi do řízení nekecal :)